Nejraději připravuji pro ostatní, co by jim mohlo sedět a dávat jim smysl

Třicet let Nové školy je jedinečným příběhem plným vzestupů i propadů. Polovinu z toho času byl u něj jako její ředitel Jan Zajíc. 

Přečtěte si náš rozhovor, ve kterém mimo jiné vzpomíná, jak se do Nové školy dostal, kdy byl jen krůček od podání rezignace a z čeho má za dobu vedení Nové školy největší radost. 

Nová škola letos slaví 30 let své existence. V organizaci ani v roli ředitele ale nejsi od jejího vzniku. Můžeš popsat okolnosti toho, jak ses v lednu 2012, tedy více jak před čtrnácti lety, do Nové školy vlastně dostal? 

Bylo to za docela pohnutých okolností. Pracoval jsem skoro šest let v Člověku v tísní jako sociální pracovník kladenské pobočky Programů sociální integrace. Hejtmanem Středočeského kraje byl tehdy David Rath, a ten Člověka v tísni a to, co jsme dělali, opravdu neměl rád. Vyschly nám zdroje na sociální práci a já věděl zhruba půl roku dopředu, že na konci roku 2011 končím. Měl jsem tedy relativně dost času na to, hledat si novou práci.  

V několika výběrových řízeních jsem neuspěl, u jednoho z nich mi kamarád dal lístek s telefonem na tehdejšího ředitele Nové školy Ferdu Hrdličku s tím, že už ho nepotřebuje. Zavolal jsem mu a domluvili jsme se na setkání. To ale Ferdinand dvakrát po sobě při mé cestě do Prahy zrušil, až jsem si říkal: A dost, to je nějaká podivná organizace. Chodil jsem na další pohovory, blížil se konec roku a já stále práci neměl. Vzpomněl jsem si – co kdyby ještě třeba nakonec klapla ta Nová škola, a tak jsem se ozval Ferdovi a ten mi nadšeně hlásí: No, jasně, jsi náš jediný kandidát. Počítáme s tebou. 

Tak jsme se do třetice nakonec přeci jen potkali a domlouvali jsme se na tom, že bych jako vedoucí projektu vedl společný projekt se západočeskou organizací Český západ. Byl to projekt zaměřený na komunitní práci s romskými ženami na Karlovarsku, jmenoval se Infant Matter. Na konci ledna mě Ferdinand pozval do kanceláře, tam mě přivítal a začal ostatním představovat jako nového ředitele Nové školy, který od zítřka nastoupí. 

No prostě šílené. 

Říkal jsem mu, že jsme se na ničem takovém nedomlouvali, že mám vést jen ten projekt. Došli jsme na konec chodbičky, tam mi ukázal mé nové pracovní místo u takového starého stolního počítače, zabouchl dveře a odešel. Druhý den jsem otevřel pracovní email a vysypalo se na mě asi deset urgencí od donora toho projektu, jestli vůbec žijeme, jestli už realizujeme. Pracovníci mi začali předávat smlouvy, abych je podepisoval jako nový ředitel – bez jmenování, bez předání čehokoliv, bez základních znalostí – horor. Tak nějak takhle jsem se stal členem týmu Nové školy. 

Jak to pokračovalo dál? 

Věci se postupně stabilizovaly. Setkal jsem se s jednotlivými zaměstnanci Nové školy, někteří mi dost pomohli; začal jsem intenzivně jednat se zástupkyní donora mého projektu, s lidmi z Českého západu a vše se začalo postupně rozbíhat. 2

Spásným momentem bylo setkání s předsedou správní rady Petrem Vrzáčkem, který ten projekt psal. Konečně rozumný člověk, hned povídá: “Ale Honza nemůže být ředitelem, nemá jmenování, a vždyť mi ho vůbec neznáme”, a otočil se na mě: “chceš vůbec dělat ředitele?” Společně jsme si udělali plán, začali jsme se každý týden scházet a postupně mě zasvěcoval do samotného projektu i do fungování Nové školy. Domluvili jsme se, že si po půl roce řekneme, jestli se mohu stát ředitelem či nikoliv. 

O prázdninách v roce 2012 mě tedy vyzval ať se rozhodnu a já jsem souhlasil, že to zkusím. Tak mě pak správní rada jmenovala. 

Brzy začaly přibývat další projekty? 

Ano, tehdy se ve větší míře začaly rozjíždět především čtenářské kluby, které si vymyslely a následně vedly Eva Bělinová s Irenou Polákovou. Během roku jsme se docela rozrostli, zaměstnávali jsme učitele ZŠ v regionech na DPP, aby vedli kluby; najednou nás bylo okolo stovky. 

Organizace díky těmto projektům získala konečně solidní finance, které nám pomohli oddlužit se, postavit se na nohy a zajistit provoz i zázemí. Na funkci ředitele to ale nestačilo, tu jsem vykonával prvních pět let úplně zadarmo, i když mi zabírala více jak polovinu mé pracovní kapacity. Byl jsme placený jen jako vedoucí projektů. 

Na konci roku 2012 se nám zároveň podařilo konečně uspět i s projektem, který zaměstnával a metodicky podporoval asistenty pedagoga, resp. školní asistenty. 

Vraťme se teď na úplný začátek – kdy a s jakými cíli Nová škola vznikla? Jakým tématům se od začátku věnovala a kdo ji vedl? 

To je bohužel období, které znám pouze z mýtů, vyprávění pamětníků a několika málo dokumentů, které se k tomu dochovaly. Vím, že Novou školu založila v roce 1996 akademička Jana Ryšlinková, původně jako nadaci, která měla podporovat romské děti, především ve vzdělávání. Vymysleli už tehdy soutěž Romano suno, soutěž v psaní příběhů romským jazykem doprovázené kresbou či malbou. Tu v různých obměnách a rozšířeních pořádá Nová škola dodnes. Oslovili tehdy spoustu škol, připravovali sborník a vše s velkou slávou prezentovali při závěrečném vyhlášení. Dát na konci devadesátých let romským dětem prostor, aby tvořily v romštině, bylo docela zjevení.  

Druhá oblast, které se nadace věnovala, byl projekt Rozlety. Tehdy šlo o program, kdy měl každý zapojený romský žák svého mentora, který jej provázel ukončením základní školy a přechodem na střední školu. Jeho cílem bylo udělat vše pro to, aby se na té střední škole udržel a případně uspěl, dodělal ji. 

Poté se Nová škola zaměřila i na asistenty pedagoga, tehdy to byli přímo romští asistenti, kteří fungovali ve školách, na úřadech, poštách atd. jako mediátoři složitých situací. 

Nová škola se v této oblasti angažovala natolik, až stála velmi významně za tím, že se podařilo v roce 2004 dostat pozici asistenta pedagoga do zákona o pedagogických pracovnících. Kvalifikačními kurzy Nové školy pro asistenty pedagoga tehdy prošly stovky lidí. Dodnes mi někteří z nich píšou, jestli bych jim nedodal kopii certifikátu, který ztratili. 

V roce 2009 ale potkala Novou školu první krize, při které organizace de facto zanikla. Jak se to stalo a kdo a jak ji pomohl znovu obnovit? 

Byl to opravdu krach. Vím toho o tom opět docela málo. Vyprávěli mi o tom Petr Vrzáček a dnešní ředitelka ZŠ Solidarita Karin Marques, která v nultých letech dělala v Nové škole jeden rok ředitelku. 

Nová škola se od roku 2005 věnovala jedním z projektů také komunitním školám. Takové projekty ale následnou podporu již ze strany donorů neměly. Financování se snižovalo, tehdejšímu vedení se nepodařilo získat rozjíždějící se zdroje od Evropské komise. Navíc tehdejší ředitelka organizaci tunelovala, půjčovala si peníze, které nevracela. Z Česka odcházely velké zahraniční fondy a Nové škole se nepodařilo přeorientovat se na jiné finanční zdroje. 

Byla to tehdy těžká doba pro mnoho organizací. 

Rok 2010 tak Nová škola začínala úplně na nule, navíc měla velké dluhy, někteří bývalí zaměstnanci si – místo nevyplacených mezd - odnesli z kanceláři vše, co mělo nějakou cenu, nebyly odevzdané projektové zprávy a organizace měla celkově velmi špatnou reputaci.  

Jak probíhala obnova organizace?  

Předsedou správní rady Nové školy byl tehdy Ivan Gabal. Rozhodl se, že Novou školu nenechá padnout. Měl tehdy dobře fungující firmu GAC, která mimo jiné pro stát připravila první mapu sociálně vyloučených lokalit. Byl hodně vidět a měl mnoho kontaktů v mnoha oblastech. Rozhodl se tehdy, že jednu ze svých nejlepších manažerek z GAC přihlásí do prvního ročníku Rok jinak Nadace Vodafone. V něm mohli lidé z komerční sféry za stejné peníze pracovat rok v neziskové organizaci, kterou si vybrali. Podařilo se dosáhnout toho, že Eva Bělinová byla vybraná a nastoupila do Nové školy. Krátce potom otěhotněla, takže nakonec měla jen “půl roku jinak”. Přivedla tehdy do Nové školy např. Michala Kryla nebo Báru Šebovou, kteří tu pracují dodnes.  

 Přeskočme teď tu část, o které jsi už mluvil, a dostaneme se do roku 2015, kdy se Nová škola poprvé otřásla pod tvým vedením.  

Nejprve jsme byli na vlně, dařilo se získávat nové projekty. Eva byla velký motor a snažila se o to, abychom byli neustále ve střehu, jejím heslem bylo: štěstí přeje připraveným; vyhlíželi jsme dotační výzvy, stali jsme se členy různých asociací, chodili na akce s tzv. Potenciálem. 

Většina projektů z první vlny (rok 2012) však v tu dobu začala končit a nedařilo se je doplňovat. Situaci se podařilo zachránit překlenovacím projektem z Norských fondů, který financoval školní rok práce asistentek pedagoga na jedné ZŠ. 

Pomohla nám taky slibně rozjetá spolupráce s VOŠ ve Sv. Janu pod skalou na kvalifikační studium pro asistenty pedagoga. Pomohla i série kurzů ke čtenářským klubů. Čtenářská parta tehdy uspořádala během několika týdnů desítky kurzů pro celé sborovny. Díky nim jsme zjistili, že nemusíme být financováni jen z dotací a darů. 

O rok později tak Nová škola nabízela široké portfolio kurzů z oblasti inkluzivního vzdělávání a čtenářské gramotnosti. 

Díky úspěšným žádostem v EU fondech se podařilo rozjet druhou vlnu čtenářských klubů v regionech i v Praze, podporovat asistenty pedagoga a udržet portál asistentpedagoga.cz. Díky spolupráci s H-matem jsme začali dělat i matematické kluby. 

V roce 2019 pak kulminoval věhlas čtenářských klubů a podpory čtenářské gramotnosti. Sami jsme vydali několik knih o dětském čtenářství, které byly v krátké době rozebrané. 

O rok později zasáhla celý svět covidová pandemie. Jak ovlivnila fungování Nové školy a jaké byly první roky po jejím skončení? 

 Na covidové komplikace jsme byli vlastně docela dobře připravení. Byli jsme zvyklí komunikovat elektronicky. Nebyli jsme tolik vázaní na kancelář. Většinu kurzů a podpory škol se velmi rychle povedlo převést do online podoby. I lidé ze správní a dozorčí rady byli překvapení, jak dobře to Nová škola zvládá. Já jsem tedy dost lapal po dechu a snažil se umenšovat tu tíhu, která se valila na všech frontách.  

 První roky po covidu byly pro Novou školu ale už dost náročné. Čím to bylo? 

Myslím, že teprve poté na všechny plně dopadlo to celospolečenské vyčerpání. 

Z Evropské unie šlo dost peněz na to, aby se různými způsoby dorovnala absence žáků ve školách. Dost jiných věcí ale padalo pod stůl. 

Hodně učitelů přestalo mít zájem o kvalitní kurzy. Ve společnosti sílily strach, obava, nechuť. Převedli jsme většinu kurzů do video podoby, resp. webinářů. Stejně účastníků pořád rapidně ubývalo. Řada našich kurzů, včetně těch kvalifikačních pro asistenty pedagoga se už nedokázala uživit. 

Nedařilo se ani získat nové projekty na rozvoj čtenářské a matematické gramotnosti. 

Organizaci tak zůstaly jen projekty doučování (Rozlety, Společně v knihovně) a práce s romským jazykem (Romano suno, Vaker romanes). Ty však nebyly schopné pokrýt chod kanceláře, natož platit ředitele, ekonoma nebo účetní. Hrozící konec tehdy odvrátil až malý zázrak z ministerstva práce. 

O co šlo? 

Na MPSV se tehdy objevila výzva zaměřená na prevenci předčasných odchodů ze vzdělávání. 

Hned z kraje jsme si s lidmi z ministerstva vyjasňovali projektový záměr, jak si to představují a jak to má vypadat, abychom uspěli. Podařilo se nám domluvit dostatek škol, které souhlasily s tím, že by na nich začaly působit Multidisciplinární týmy. Postupně jsme tak do dvou výzev k tomuto tématu napsali 15 projektů, a to i díky spolupráci s NPI, Agenturou pro sociální začleňování a dalšími partnery. 

Multidisciplinární týmy se tak staly během dvou let jednou z hlavních oblastí, které nyní Novou školu reprezentují.

Nebýt toho, už by Nová škola zřejmě neexistovala. Byl jsem tehdy zhruba měsíc od toho, podat rezignaci a odejít. 

Patnáct let v roli ředitele organizace je dlouhá doba. Když se za ní ohlédneš, z čeho máš za své působení v této roli největší radost? 

Největší radost mám z lidí v Nové škole. Může to znít jako klišé, ale je to tak. Obrovskou radost mám třeba z Máši Podlahové Bořkovcové. Přivedl jsem ji do Nové školy v roce 2013. To, jakým způsobem se ujala programu Romano suno, je fantastické. 

I přes nejrůznější kotrmelce, které jsme spolu zažili s Michalem Krylem, spolu vlastně dobře vycházíme a děláme kus solidní práce. 

Mám velkou radost i z toho, že Nová škola neúnavně drží vlajku podporovatelů asistentů pedagoga. 

Těší mě i to, že lidi, kteří s Novou školou spojili část svého života, na ni většinou vzpomínají v dobrém. Je to pro mě zároveň motivace a dává mi to sílu jít dál. 

Kdy ses rozhodl, že se ve svém profesním životě budeš věnovat podpoře lidí se sociálním znevýhodněním? Máš v tom nějaké vzory?  

Dostal jsem se k tomu po dvou liniích. 

Díky tátovi a mámě jsem se vždycky snažil o to, aby se mé křesťanství neprojevovalo jen v teoretické rovině, ale především prakticky v každodenním životě. Díky tomu mám zřejmě blíž k potřebným lidem. 

U druhé linie stála Máša Bořkovcová, která mě po maturitě pozvala na letní tábor pro romské děti, který pořádali kladenští skauti s jejím strejdou. Hned první den jsem se do těch dětí zamiloval. Přijel jsem tam jako mladý, perspektivní oddílový vedoucí trochu opojený velikášstvím, jaký jsem borec. Tam to ale najednou bylo úplně obráceně. Od těch dětí jsem toho mnohem víc dostával, než jim dával. Fascinovalo mě a zároveň přivádělo k pokoře to, v jakých podmínkách žijí, a přitom s jakou parádou, jakou zdatností a elegancí to zvládají. Bylo to nesmírně osvobozující. Poznamenalo mě to pro celý život. 

Zrovna tato oblast je v českém vzdělávání i v české společnosti obecně z řady míst dlouhodobě ostřelována a kritizována. Kde bereš energii a motivaci pro to pracovat v ní pořád dál? 

Na mé současné práci mě nejvíc baví to, že si pořád můžeme řadu věcí sami vymýšlet. Je to samozřejmě vždycky v nějakých mantinelech a potřebujeme se mnohdy vejít do něčeho, co někdo zaplatí. 

Řada věcí z našich projektů je ale prostě našich, sami je tvoříme a snažíme se je dotáhnout do co nejlepší podoby.

Velmi rád právě toto nabízím dalším lidem. Ze všeho nejraději totiž něco vymyslím, připravím, dám do kupy a pak to předám lidem, o kterých si myslím, že to udělají líp než já. Rád jim poté dám maximální prostor a důvěru, ať do toho dají svou energii, čas, charisma, ať je to prostě jejich. A když pak témata, kterým se věnujeme, někdo bombarduje, mám v tomto takový štít. 

Mám svou práci zároveň stále rád a chci ji dělat, dokud to jen půjde. 

 Co bys Nové škole rád popřál do dalších let? 

Tak to bude stručné. Přeji jí, aby měla za deset let co slavit. 

 Václav Zeman