Život a vzdělávání Romů do roku 1945

Vzdělávání romských dětí souvisí velmi úzce s historickým vývojem kolem usazování Romů na území bývalého Československa a s tím, jak byli Romové okolní společností vnímáni a přijímáni. 

Za první nespornou zmínku o Romech na území českých zemí je pokládán zápis zařazený do Starých letopisů českých, který je datován do roku 1416 resp. 1417.

Romové, kteří přicházeli na naše území z Balkánu přes Uhry, v tomto období provozovali řemesla, k jejichž udržení bylo v již ukotveném systému cechů nutné zachovávat kočovný způsob života. Šlo například o kovářství a další zpracování železa, košíkářství nebo hudební a artistická vystoupení spolu s „čarováním“ tj. hádáním z ruky nebo léčením lidí i zvířat.

Vzhledem k antropologické odlišnosti, nesrozumitelnému jazyku a „podivným magickým praktikám“, začala v tehdejší křesťanské Evropě proti Romům, stejně jako třeba proti Židům, rychle narůstat averze. Romové byli podezříváni ze špionáže pro Turky (přitom třeba pro císaře Zikmunda kovali zbraně při protitureckých taženích), byli osočováni z kacířství a čarodějnictví. Některé skupiny se z nedostatku příležitostí k obživě uchylovaly k drobným krádežím, což averzi Evropanů ještě více prohlubovalo.

Psanci mimo zákon

Fatální zhoršení postavení Romů v českých zemích přinesl konec 17. a první polovina 18. století. V roce 1697 vydal Leopold I. patent, ve kterém prohlásil Romy za „vogelfrey“, tedy v podstatě za psance. Byl jim zakázán přístup na území Čech a kdokoliv je mohl beztrestně zabít, protože stáli mimo právní ochranu. Od 40. let 18. století byly jako trest (například za překročení hranic území) ukládány nucené práce na stavbě pevností. Děti byly odebírány a dávány na výchovu do poddanských rodin.

Marie Terezie zprvu pokračovala v tvrdé represivní protiromské politice. V roce 1749 nařídila panovnice vyhoštění Romů spojené se zmrskáním.

Pokusy o asimilaci

O nový přístup k Romům se pokusil až její nástupce Josef II. Jeho cílem byla asimilace Romů a jejich přeměna na rolníky. V rámci přijatých opatření měly být jednotlivé romské rodiny usídleny ve vsích, kde je tamní obyvatelstvo nemělo nazývat jako dosud „Cikáni“, a na místo toho byli pojmenováni jako „Noví Maďaři“ popř. „noví sedláci“. Děti mezi 7 – 12 rokem měly být dávány na převýchovu do neromských rodin. Tyto aktivity byly vyvíjeny hlavně v Uhrách. Českých zemí se dotkly jen částečně, a to pouze na Moravě, v Čechách se tyto snahy neprojevily vůbec.

Důležitější než josefínský pokus o usazení Romů však byly spontánní pokusy jednotlivých romských rodin o usazení se v obcích. Zejména v 18. a 19. století se začaly na okrajích moravských a slovenských vesnic usazovat rodiny kovářů, košíkářů, korytářů, výrobců nepálených cihel, tzv. „cikánských tkanic“, hudebníků a další řemeslníků.

Dvacáté století

Mezi předválečné způsoby obživy patřila kromě tradičních řemesel především námezdní práce ve stavebním průmyslu a v zemědělství popř. různé druhy podomního obchodu a překupnictví (to bylo doménou zejména dosud kočujících českých a olašských Romů). Docházelo také ke kombinaci tradičního řemesla a nádenické práce. Na Moravě převládali mezi Romy příležitostní dělníci a nádeníci. Profesní zaměření tedy souviselo se způsobem života (usedlým nebo kočovným).

I přes diskriminační zaměření zákona č.117/27 o potulných cikánech probíhala na mnohých místech přirozená integrace Romů do společnosti. V roce 1936 ukončil studium Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze moravský Rom Tomáš Holomek z romské osady u Svatobořic na Kyjovsku.

Tento sotva nastartovaný proces byl však hrubě narušen začátkem druhé světové války.

Po osvobození zůstalo na území dnešní české republiky jen něco kolem 500 – 600 Romů, tedy asi deset procent z celkového počtu původního romského obyvatelstva.

Poválečná migrace

Většina Romů, kteří dnes žijí v České republice, tak přišla do Čech až po roce 1945 z chudých agrárních oblastí Slovenska, kde sice byli již do určité míry součástí společnosti (sedláci si kupovali jejich výrobky a využívali Romky jako služebné, na mnoha místech se zastali „svojich cigánov“ při odvodech do pracovních táborů), rozhodně však nebyli rovnoprávnými členy společnosti. Tito lidé až na výjimky měli pouze pár tříd základní školy, případně byli negramotní. Za války totiž do školy chodit nesměli a v některých oblastech v ní nebyli příliš vítáni ani před válkou, rodiny si často vzdělání dětí nemohly dovolit z materiálních důvodů). Přistěhovalci hovořili většinou romsky, slovensky či maďarsky, většinou dvoj- nebo troj– kombinací těchto jazyků.

Pokračování textu, které se věnuje poválečné situaci, najdete ZDE.