Fejeton Karolíny Ryvolové: Realito, do prdele mi vskoč! aneb o potřebnosti komiksových hrdinů

Karolína Ryvolová je romistka, byla jednou z porotkyň literární části Romana suna 2012. Fejeton byl uveřejněný na stránkách Romea.cz (najdete ho zde).

Když jsem byla malá, chtěla jsem být slavnou malířkou. Čmárala jsem po všem, na co jsem dosáhla, a četla jsem si v životopisech slavných umělců. S úzkostí jsem sledovala, jak mi utíkají roky, kdy v jiných už rozpoznali génia. „Tohle že Salvador Dalí namaloval v osmi letech? Ale mně už je devět!“ panikařila jsem a hned se zase uklidňovala, že třeba Henri Matisse byl ve svých dvaceti na začátek kariéry už taky pěkně starý. Byly to zkrátka pohnuté časy těhotné očekáváním a současně naplněné obavami, aby ze mě hlavně nebyla učitelka. Stalo se.

Dětští soutěžící v letošním ročníku přehlídky Romano suno také přemýšlejí, čím by chtěli být. V nejmladší kategorii si nejvíc z nich přeje stát se slavným fotbalistou nebo hokejistou, na kterého se pyšní rodiče budou chodit dívat na stadión („hoj pre ma aven e daj the o dad hrde“). Někteří by se rádi stali policistou, hájili pořádek a zájmy slušných lidí a s těmi špatnými by vyběhli („…a kolen nalačhe phandava andre.“) Ideální by ovšem bylo stát se Spidermanem. A protože tahle role už je obsazená, stačil by aspoň hasič. („Kamavas bi aspoň te podobinel pes pre leste kaleha, kaj zachraňinava e ľudos. Te bi le hasičen avenas kajse triki sar le Spiderman, zachraňinenas bi buter ľudska životi.“)

Starší děti o kategorii výš ještě koketují s hrdiny typu hokejistů a policistů, ale jinak už v jejich snech realita začíná bušit na dveře: děvčata často touží po práci kuchařky nebo číšnice, kluci chtějí být třeba počítačovým inženýrem. Vícero dětí nemá úplně jasno, jakou profesi by chtěly vykonávat, hlavně ale chtějí být jako jejich rodiče a blízcí („Sar avava baro, kamav te avel kajso lačho manuš sar hino miro dad.“) Jedna dívka z dětského domova by se chtěla stát učitelkou nebo vychovatelkou.

Děti od sedmé do deváté třídy už kupodivu nesní o tom, že budou sloužit lidem v některém z povolání, která jsou zároveň posláním. Už není důležité, co to bude za práci, hlavně když bude. Nechtějí rodičům viset na krku („kamav korkori te zarodel love“), cítí povinnost přispět do rodinného rozpočtu („kamav te pomožinel la famiľijake“; „kamav te pomožinel le lovenca“). V hitparádě zaměstnání vítězí kuchař a automechanik. Holky ze speciálních a praktických škol a z dětských domovů mají úplně prostá přání – manžela, který bude mít práci, dvě děti a „lačho kher paš o gadže“ – jako by je fyzická blízkost příslušníkům majority dokázala před něčím ochránit.

Jeden čtrnáctiletý soutěžící pozoruje každé ráno svého bratra, jak za svítání odchází do práce, a rád by mu v budoucnosti pomáhal. Míní, že je štěstí, že bratr práci má, protože „akanakes na lačhes dživas la podporatar, so chudel mri daj the o dad“. Až bude velký, vydělá hodně peněz, aby opravil dům, který se jim rozpadá nad hlavou.

Patnáctiletá dívka z Prahy na úvod napsala ,Teď vám povím, co všechno doma dělám‘ a prostřednictvím jednotlivých domácích prací popsala svůj běžný den. Od budíčku po večerku rozdělí mezi docházku do školy a péči o vážně nemocné rodiče osmnáct hodin. Další dívka z České lípy lituje, že tatínek zemřel, maminka na všechno zůstala sama a devět sourozenců nežije pohromadě, ale jsou rozstrkaní po příbuzných a dětských domovech. Mnoho autorů si stýská, že jejich vrstevníci pijí, fetují a flákají se odnikud nikam.

Všichni se shodují v tom, že je třeba se snažit, aby jednoho dne dostali dobrou práci; je nutné být vyučený, obstojně vydělávat, vdát se a oženit se a mít slušně vychované děti, které dosáhnou vyššího vzdělání než my, „kaj o gadže te dikhen, hoj mire čhave hine šikovne“.

Kategorie středních škol má letos jen čtyři soutěžící. Všednodenní popis reality je ten tam, autoři se po kruhu vrací k snění. Už ale nejde o fotbalisty a spidermany, pisatelé už chtějí jen „te avel smirom le gadžendar“, nebo se taky nechat zavřít, aby rodina byla znovu pohromadě. Poslední záchvěv optimismu zazní ústy sedmnáctiletého mladíka z Mostu: „Pačav, hoj the te som Rom, le avrisikhade papereha a te vareso džanava, chudava feder buči.“

V sedmnácti jsem měla život před sebou. Už jsem sice pochopila, že neoslním jako jedinečná malířka, režisérka nebo herečka. Pořád mi ale ještě zbýval celý vesmír možností. Mohla jsem si vybírat, kterou vysokou školu budu studovat a z principu jsem nemusela vážit, jestli stát se filmovou vědkyní nebo knihovnicí je finančně neperspektivní. Maminka nebyla na podpoře a nepracovala ani v technických službách, nikdo z mých blízkých nebyl zavřený a nezemřel na předávkování. V sedmnácti jsem byla mladá. Pokud jsou ale letošní příspěvky do soutěže Romano suno vzorkem romské mládeže, pak se obávám, že mladí Romové jsou v sedmnácti staří jako svět, omletí drsnou realitou, a hlubokou vrásku z čela jim může vymazat jedině nějaký spiderman.