Romština na ústupu?

Na Mezinárodní den Romů 8. 4. 2017 startuje jubilejní 20. ročník Romano suna. Dlouholetá koordinátorka soutěže Marie Bořkovcová se proto zamýšlí nad stavem současné romštiny. A také odpovídá na otázku: Má naše soutěž vlastně smysl?

Romové v ČR

V Česku žije podle odhadu 250 – 300 tisíc Romů. Jedná se převážně o potomky lidí, kteří se do českých zemí přistěhovali po druhé světové válce ze Slovenska. Původní čeští Romové jako celek válku nepřežili, po válce jich zůstalo odhadem pouhých šest set až tisíc.

K romské národnosti se v Česku při posledním sčítání lidu přihlásilo jenom 13 150 lidí. U většiny lidí, kteří se sami za Romy považují, převažují důvody pro to tuto „svou“ národnost nedeklarovat. 

Romština v ČR

Odhaduje se, že romsky mluví v ČR zhruba polovina Romů. To by mohlo být ke sto padesáti tisícům mluvčích.

Mezigenerační srovnání ale pro romštinu příznivě nevyznívá. Zatímco mezi nejstaršími Romy mluví romsky skoro každý, mezi mládeží už je to jenom každý třetí. Romština přitom přežila v diaspoře díky předávání z generace na generaci přes tisíc let. V posledním půlstoletí jsme najednou svědky poměrně strmého poklesu.

Do jaké míry se jedná o plody asimilační politiky, která byla vůči Romům uplatňována za socializmu, nelze jasně určit. Většina romských rodičů, kteří se rozhodli romštinu svým dětem už nepředat, ale zdůvodňuje dodnes tuto skutečnost argumentem ze socialistické propagandy: znalost romštiny by jejich dětem zabránila osvojit si správně češtinu, takže by měly problémy ve škole. Lingvisté sice opakovaně upozorňují na to, že pokud je zjištěný nějaký vztah mezi bilingvizmem a schopností se učit, pak je příznivý. To ale nemá příliš velký dopad ani na současné profesionály ze školské praxe, natož na širokou veřejnost.

Na druhou stranu jazyková asimilace Romů v Evropě probíhá už několik století a v současnosti se týká už většiny Evropy. Romština se hojně užívá jen na jihovýchodě. A Česko leží – nezávisle na historii asimilace, kterou sdílí s jihovýchodem Evropy - v hraničním pásmu jazykové asimilační vlny.

Takže těžko říct.

Poznámka na okraj 1: Ostatně, žijeme v globalizovaném světě, který jazykové rozmanitosti neprospívá. Podle lingvistů se konce století ze současných 7000 jazyků dožije jen každý druhý. A výše zmíněný laxnější postoj ke ztrátě vlastního jazyka přitom není nijak výjimečný, jak se na příbuzném poli vyjádřil antropolog „Zdá se, že většina kultur odchází na smetiště dějin bez sebemenšího odporu.“

Co na to sami Romové?

Sami Romové přitom až na výjimky ústup romštiny nehodnotí nijak zásadně. 

Poznámka na okraj 2: Čas od času si někdo povzdychne, že jsou věci, které by mezi svými rád řekl v romštině, protože česky to tak prostě nevyzní anebo to tak neumí, ale neřekne je. Stále častěji se totiž stává, že je přítomen i někdo, kdo už romsky nerozumí. Mládež tuto skutečnost řeší kreativněji: do svého českého projevu vkládá pár známějších slov z romštiny. Jinak ale skutečnost, že mladí už romsky téměř nemluví, většina Romů nemá tendenci hodnotit. Je to prý jejich věc. A kdyby se romsky chtěli naučit, naučí se to od svých vrstevníků. A tak se pořád častěji slepí učí od jednookých, a tomu nakonec odpovídá i podoba jejich romštiny. A tak se po staletí předsudečné pohledy na romštinu jako na jazyk bez vlastní gramatické struktury a komplexní slovní zásoby konečně místy setkávají s realitou.

Za prvé je mnoho z nich pohlceno základními existenčními problémy. Odhaduje se, že v sociálním vyloučení žije polovina Romů v ČR a mnoha dalším Romům propad do něj hrozí.

Za druhé Romové, kteří jsou na tom lépe, mívají právě vlastní profesní a společenskou integraci do moderní společnosti za svou životní prioritu. Takže ani u nich nebývá správa odkazu předků na pořadu dne.

Podobný pohled zaujímá český stát. Naprostá většina jeho podpory správně míří na boj proti chudobě, na sociální inkluzi. Romština, stejně jako třeba polština nebo němčina, dostává podporu jakožto jazyk menšiny žijící v ČR. Ve srovnání s podporou sociální inkluze se jedná o částky o dva řády nižší. Menšiny (většinou spolky, neziskovky nebo univerzity) získávají peníze na podporu jazykových kurzů, vydávání časopisů v daném jazyce, slovníků, učebnic nebo organizace kulturních akcí na podporu daného jazyka.

Do těchto aktivit je zapojená i naše organizace Nová škola, o.p.s, zaměřená jinak šířeji na podporu vzdělávání dětí se sociálním či kulturním znevýhodněním. Pronikáme do různých koutů ČR, do škol i neziskovek a romské i neromské děti seznamujeme se základními fakty o romštině.

A je to zajímavá zkušenost.

Nejsem schopna už spočítat, kolikrát se nám stalo následující: Jediná reakce romských dětí, když jsme se na začátku ptali, kdo z nich umí romsky, byla, že zabořily svůj pohled do lavice. Polovina z nich se ale necelou hodinu poté, kdy už byly ledy prolomeny, proměnila a vehementně pomáhala s překladem romské povídky do češtiny.

Romštinu přitom na seminářích nijak nevyzdvihujeme. Děti prostě seznamujeme s historií romštiny, s jejím rozšířením, gramatikou, pravopisem, nepříliš dlouhou literární tradicí, tématy romské literatury a několika romskými spisovateli. Je to vlastně nudná školská hodina, na část dětí ale mívá katarzní účinek.

Kolik řečí umíš, tolikrát…

Přísloví, že čím víc jazyků umíš, tolikrát si člověkem, jako by v případě romštiny platilo spíš spíše naopak.

I když možná sama romština by ani tak nevadila. Jedná se spíš o to, že se člověk skrze ni přihlásí ke svému romství. Což v Česku, kde čtyři z pěti lidí vnímají soužití s Romy jako problematické, nemusí být vstřícně přijato.
Tyto převážně negativní zkušenosti mají na paměti rodiče romských dětí, kteří si často nepřejí, aby se ve školách s romštinou jakkoliv pracovalo. Přesto tam s romštinou chodíme.

Negativní názor těchto romských rodičů chápeme a nebereme na lehkou váhu. Přímý zážitek toho, jak děti na našem semináři pookřejí a svojí znalost romštiny si na chvíli užívají i v prostoru, kde si jí jinak zakazují, ale vždy převáží.

Kdo to má rozhodnout?

Pevně věřím, že to, jestli se romština v Česku zachová, mají mít v rukou sami Romové. Na jejich okolí ale leží důležitý úkol – narovnat svůj pohled na romštinu. Školy zde stojí v první řadě. 

A ještě poznámka pod čarou: V Nové škole shromažďujeme už dvacet let práce dětí z literární soutěže v romštině. Jsou jich stovky. Nejsou cenné jenom pro svou romštinu. Vyjadřují životní zkušenosti a postoje dětských autorů, jejichž pohled na svět by nám jinak dost možná zůstal navždy skryt.

Svůj dojem z četby prací romských dětí, které jako porotkyně soutěže shromáždila za několik let, vyjádřila romistka a publicistka Karolína Ryvolová: „V Romano sunu se dostávám k současnější podobě romštiny, než jakou jsem se učila ve škole a jakou jsem zvyklá slýchat a číst od romských pamětníků. Ještě důležitější než setkání se současnou romštinou je pro mě ale příležitost nahlédnout do duše romských dětí a náctiletých, kteří nebojácně popisují svou každodenní drsnou realitu. I když soutěžící zasílají také spoustu veselých příspěvků, které co do kvality romštiny mohou být klidně lepší, drsné příběhy z ubytoven, dětských domovů a nepřátelského školního prostředí se mi zadírají pod kůži a zůstávají se mnou dávno po ukončení soutěže. Moje hlavní poznání za roky v porotě je to, že romské dítě přestává být dítětem daleko dříve než neromské a nesnadnost svého postavení ve společnosti přijímá s nadhledem hodným stoika. Taková pokora mě naplňuje posvátnou úctou.“