Maminky s dětmi si v Nežichově vyzkoušeli jeden den v soukromé školce
Víkendovou dílnu vedla Hedvika Švecová ze soukromé školky v Praze se zaměřením na nekonvenční přístupy práce s dětmi.
Svůj dlouholetý a intenzivní zájem o hudbu a divadlo rozvíjí přirozeně i v pracovním prostředí. Své programy pro děti hojně kombinuje s drama-terapeutickými prvky.
Program byl zaměřen na typický den ve školce. Prošli jsme od zahájení po konec dne, maminky s dětmi si mohly vyzkoušet na vlastní kůži jednotlivé bloky a aktivity, jak je standardně využívají v zařízení tohoto typu.
Většinu dopoledne jsme hráli různé živé obrazy. Důraz byl kladen na pohyb a tělesné vyjádření herních prvků – práce s celým tělem, zvuky, pachy, chutě, dotyky, pantomima, komické situace atd.
Odpoledne lektorka rozebrala s rodiči dopolední program - co je oslovilo, jak tomu rozumějí, atd. Lektorka se snažila přiblížit maminkám zkušenosti s jednotlivými aktivitami.
Lokální koordinátorka Anna Dunčeková popsala svou zkušenost takto:
„Na bio farmě v Nežichově jsme měli možnost si vyzkoušet něco z fungování školky, ve které učitelka Hedvika pracuje a která dává velký prostor pohybovým aktivitám.
Přístup lektorky mě opravdu zaujal. Bravurně uměla všechny přítomné dospělé i děti uvést do klidu – zvláště vždy při povídání, představování nebo předvádění běžného fungování „jejich“ školky.
Mluvila tajemně a potichu, tak, že všichni se ztišili a zpozorněli. Což bylo asi i záměrem. Všechno o čem mluvila, bylo jako tajemná a napínavá hádanka.
Naše romské děti je těžké zklidnit, připravit a naladit na hru nebo ukázku nového prvku, se kterým se pak pracuje. Lektorka nám ukázala, že to vlastně zas tak těžké není.
Bavili mě i pohybové aktivity a živé obrazy. Bylo to velice zábavné, a když jsme dostali možnost si vymyslet živý obraz, který pak jeden z účastníků kurzu měl hádat, byla vidět kreativita a i to na co člověk myslí, protože někdo řekl, že uděláme „feťáky“ a bezdomovce v parku.
Ten člověk pak říkal, že se takových lidí bojí, ale v chráněném prostředí zábavnou formou se na to mohl podívat i jinak.
Někdo chtěl znázorňovat roční období a někdo jiný zas nebe a peklo. Hodně zajímavým způsobem to podporuje kreativitu dětí a v našem případě i dospělých.
Co jsem si hlavně odnesla? Zkouším na své děti mluvit tiše a při rozhovoru se na ně dívat.“